Z ekonomického hlediska je nákaza totožná se znečištěním. Továrna vypouštějící znečišťující látky do ovzduší se neliší od nakaženého člověka, který šíří nemoc ve veřejném prostoru. Někdo by mohl namítat, že majitel továrny vědomě chrlí znečištění, zatímco člověk si nemusí být vědom, že je nakažlivý. Tento rozdíl vinu zmírňuje, ale neodstraňuje ji. Majitel čerpací stanice, který přijme příslušná opatření při zakopávání a údržbě podzemních zásobníků, je zodpovědný za škody způsobené jiným, pokud tyto nádrže propouštějí. Zda si je majitel vědom toho, že nádrže netěsní, je nepodstatné.
Tovární znečišťující látky a unikající pohonné látky vytvářejí negativní externality, škody způsobené jiným. Pro ekonomy jsou negativní externality vážným problémem, protože na volném trhu podporují nadprodukci věcí, které externalitu vytvářejí. Povolením, aby se při frakování mohly znečišťovat zásobárny podzemních vod, by se na volný trh dostalo více frakování, než je společensky optimální, protože společnosti by nemuseli platit za znečištění vod.
Dokonce i nejoddanější ekonomové volného trhu souhlasí s tím, že vládní zásahy na trzích mohou být prospěšné, když zásahy korigují negativní externality. Nařízení o hluku mohou například zabránit tomu, aby si sousedé navzájem vytvářeli náklady na vysoký hluk. Zákazy kouření mohou kuřákům zabránit, aby pasivním kouřením ohrožovali nekuřáky. Uhlíkové daně mohou odradit výrobce od vypouštění skleníkových plynů.
Nařízení zaměřená na nápravu externalit však mohou situaci zhoršit, pokud se tato pravidla uplatňují nesprávně. Například, aby se snížila negativní externalita znečištění ovzduší automobily, Mexico City omezilo dny, během kterých mohli lidé sednout za volant. V reakci na to lidé upravili své chování tak, že si koupili další auto, aby mohli jezdit během dní, kdy jim to v jejich primárních autech umožněno nebylo. Nebo si brali taxíky, které byly méně ekologické než průměrné auto. Výsledkem bylo, že znečištění automobily se nezměnilo. V kombinaci s reakcemi lidí nemělo nařízení, jehož cílem bylo snížit znečištění, žádný účinek.
Ekonomie a povinné očkování
I když ne všechny vládní intervence mohou adekvátně řešit negativní externalitu, otázka nejlepšího druhu vládní intervence je oddělena od otázky, zda má vláda vůbec zasáhnout. V případě negativních externalit je zásah vlády často opodstatněný, vyžaduje to zachování vlastnických práv. Když jedna osoba uvalí náklady na druhou, první osoba poruší vlastnická práva druhé osoby. Ochrana vlastnických práv je tak zásadní pro právní stát, že pokud v takovém případě není zásah vlády opodstatněný, pak by už asi neměla zasahovat nikdy. Jakou formu by však měla zvolit?
Post hoc intervence (vládní krok po vzniku škody) je vhodná, když lze nahradit škodu. Nejjednodušší způsob, jak to vyřešit, je prostřednictvím systému, ve kterém vláda přinutí žalovaného, aby zaplatil žalobci náhradu. Co však v případě, že škodu nelze vymoci? Například, co když obžalovaný způsobí škodu ve výši 10 milionů, ale nemá žádné pojištění a je nepravděpodobné, že by někdy získal dostatek peněz na zaplacení náhrady? V takovém případě může být vhodný apriorní zásah (vládní zásah předtím, než dojde k újmě). Toto je přesně řešení, které se uplatňuje v zákoně o silničním provozu. Opilý řidič, který zabije člověka, způsobil nenahraditelné náklady. Neexistuje žádné množství peněz, které může řidič zaplatit, aby odškodnil rodinu oběti za škodu, kterou jí způsobil. Řešením je, udělat z řízení pod vlivem alkoholu trestný čin, i když řidič nikomu neublíží. Vláda zasahuje dříve, než může dojít k újmě, aby se snížila pravděpodobnost, že řidič způsobí nenapravitelnou škodu.
Tím se dostáváme k povinnému očkování. Pokud újma, kterou může nakažlivá osoba způsobit jiné, představuje nenahraditelné náklady, pak je vhodné, aby vládní intervence nastala ex ante – dříve, než k újmě dojde. Možnou formou intervence je požadovat, aby lidé, kteří se pohybují na veřejnosti, byli očkováni. V tomto ale ekonomický argument končí. Zda ao kolik zvyšuje nakažlivá osoba pravděpodobnost úmrtnosti ostatních, zda se tato pravděpodobnost liší podle osoby a okolností, do jaké míry vakcína tuto pravděpodobnost zmírňuje a jaké škody může vakcína způsobit očkované osobě, to vše jsou důležité otázky přesahující rámec ekonomie.
To, co nám ekonomie jasně říká, je, že otázka, zda by vakcína měla být povinná, se ve své podstatě kroutí kolem vlastnických práv. Je-li účinkem vakcíny ochrana člověka před ostatními, kteří mohou přechovávat nákazu, pak je právem dané osoby rozhodnout se, zda se dá očkovat.
